Největší tuzemský výrobce dřevovláknitých desek se rozhodl nadstřešit skládku dřevěného odpadu u kotelny. Projektant (u stavby o půdorysné ploše 1000 m²) postupoval tradičním způsobem - navrhl ocelovou konstrukci, do výše cca 3 m použil zděnou vyzdívku, zbytek obvodových stěn ponechal až po plechový střešní plášť bez výplně. S ohledem na dispozici sousedních objektů si stabilita vyzdívky (pro zajištění odstupových vzdáleností) vyžádala návrhovou požární odolnost ocelových konstrukcí R 15. Aby nebylo nutné ocelové konstrukce přístřešku chránit protipožárním nátěrem, přistoupil projektant na často používané řešení - provedl výpočet požární odolnosti ocelové konstrukce podle ENV 1991-2-2:1995 (postup výpočtu je shodný s posledním zněním EN 1993-1-2). Při kolaudaci bylo požadováno, aby vypočtenou hodnotu nesrovnával s národní návrhovou dobou požární odolnosti R 15 (v jejíž hodnotě je zohledněna také "bonifikace" jednopodlažních objektů), ale s ekvivalentní dobou vystavení účinkům požáru podle přílohy F ČSN EN 1991-1-2.

Na tomto požadavku není nic divného, až na skutečnost, že její hodnota činí pro daný objekt 212 minut (jen pro srovnání - ekvivalentní doba podle dlouhodobě ověřených tuzemských předpisů činí 22.3 minuty). Důvodem řádového rozdílu je skutečnost, že v evropské normě do rovnice, která má mít časový charakter, je zařazena také pravděpodobnostní veličina - půdorysná plocha. To jen dokazuje, že také některé části EN 1991-1-2 nevycházejí z fyzikálních principů (tj. kdy požární odolnost je přímo úměrná množství hořlavých látek), ale preferují jiné skutečnosti, např. aby pojišťovací společnosti neutrpěly v případě požáru velkou ekonomickou ztrátu (tj. požární odolnost je úměrná velikosti plochy).